Každý si v životě projde aspon jednou svoji křížovou cestou, ale...

NIKDY  NEBUDE TAK BOLESTIVÁ, TAK NAMÁHAVÁ A NEPŘINESE TOLIK OBĚTÍ A MILOSTÍ JAKO TA, KTEROU PROŽIL JEŽÍŠ.

Už  je to dva dny po tom náročném putování na Hostýn a po mojí křížové cestě, kdy jsme měla pocit, že už to prostě nedám a vzdám to, ale pořád ve mě bylo něco, co mě nutilo jít dál..., protože když chce člověk pouť za něco obětovat ať je to cokoliv, tak musí přinést také nějakou oběť. Nejde o to, že tu pouť jdu, ale o tu námahu a přemáhání a pokoření sebe samého za druhé. Jsou lidé, kteří to ujdou bez problému a možná to bude stačit, aby jim to tu oběť přineslo...a jsou taky lidé, kteří jdou už nad své síly, ale pořád je drží to, že to přece nějaký smysl má, že když to zvládnou, nejen, že pokoří svoje tělo, svoje schopnosti, ale taky pro ten pocit, že Bůh to ocení...

Minulý rok, když jsem šla, měla jsem stejné boty, šla jsem stejným tempem, se stejnými lidmi, stejnými přestávkami, stejnými možnostmi a přesto nechápu proč, ale možná to nebylo jenom tak... Byla to moja chyba když si vemu sandále bez ponožek, které mi odírají paty, moja chyba, že si uvolním pásy, aby mě to tolik nebolelo a tím mám nestabilní nohy na kterých se udělají asi 5cm mozoly,puchyře,otlaky, říkajte si tomu jak chcete, ale když to máte tak velké a nemáte to ani navrchu ani naspodu, ale přesně mezi a když to při každém kroku bolí tak, že si myslíte, že další krok už neuděláte....A když se Vám to stane na obou nochách už první den a vy víte, že s tím máte ujít ještě skoro polovičku druhý den a když kolem vás všeci chodíja se slovama-ty už jaksi nemožeš, tebe to jaksi zmohlo a vy si jen v duchu říkáte, že kdyby věděli, že fakt nemožu, že sa uplně modlím at to do zítřejšího dna zmizí at možu jít dál.., ale nezmizí a při každém kroku po asvaltové cestě do kopca nebo z kopca to bolí tak, že vás to otupí, že na to normálně šlapete a děláte, že to tam není, že to nebolí, neštípe, netlačí a jediná útěcha je, když svoju mysl zaměstnáte písničkama nebo slovama s někým, kdo vůbec netuší, že máte na krajíčku a furt jenom prosíte, aby ste to ušli, kdy nepočítáte čas ani kopce, které přejdete a se zatnutýma zubama jdete dál  jen čekáte až to skončí...a vůbec nevíte kdy to skončí...

A když se pak začnou všichni modlit růženec, tak vás drží už jen pomyšlení na Jeho křižovou cestu a na to, že On si vytrpěl ještě o hodně víc než vy a že nesl ještě kříž s našimi hříchy, jehož tíha byla nepředstavitelná....A vy si v duchu říkáte jak to mohl dokázat, když vám skoro nic není a i přesto už nemáte sílu dál....jak moc se člověk dokáže přemoct, jak dokáže mít jeho vůle sílu....?

V poslední hodině cesty jsem musela už jít asi jedním krokem za každů 3.sekundu, kdy jsem šla po asfaltu bosky, protože jsem v těch sandáloch nemohla vydržat a s každým krokem sem chtěla zastavit aspon na 5minut, ale přesto sem šla dál a do kopca sa zase obula a  začala cítit zase k tomu i odírající se paty, které štípaly a pálily a drželo mě jen to, že už je to poslední kopec, který musím vyjít a když stojím pod schodama, tak se přemáhám, abych je ušla, když vstupujeme do vnitř a já si musím kleknout, mám pocit, že už nevstanu a když sa na vás všeci dívaju jak strašně na tom ste, když většina to ušla uplně v pohodě a vy si jen přejete ukázat jim proč máte tak zkřivenů tvář a proč tak kulháte,ale neukážete ,protože lítost by nepřinesla oběť. A když už dojdete na ubytovnu a jdete do sprchy, je vám do beču z toho, že se konečně po 2dnech sprchujete, že všechna špína z vás padá a vy si možete obůt a obléct něco čistého. A když potom prožijete mši svatou a adoraci, tak je pro vás silná už jen proto, že je to vrchol všeho, vrchol celého vašeho utrpení, celé vaší cesty, že už za to všechno to stálo a člověk cítil vděčnost za to, že se mohl aspon douškem ztotožnit s Ježíšem a s Jeho cestou, že Vám dal dar toho, že ste mohli kapkou zakusit tu bolest a utrpení, když už tělo nemože, ale srdce a vůle ho táhne dál, protože musí, protože nejde o něj, ale o druhé, o všechny......

A poslední den kdy už fakt nemůžete a musíte chodit bosky po rozpáleném asfaltě a kamínkoch a blbých cestách, kdy všeckym hlásíte který chodník je vyhovující a ze kterého si přejete rychlo odejít, protože máte pocit, že sa vám zapálí noha, tak v tuto dobu ste vděční za svoje kamarády, kteří si sice dělaju srandu z toho, že budu nová mučednica, ale zase díky ním možete být vděční, že ste šli, protože prožijete nezapomenutelné zážitky jako koupel v Balatonu:-D, když sa tam díky jednomu člověku-Ondřeju:-D fakt málem okupete nebo když díky té srandě, zpívání a blbostám zapomenete, že vás něco bolí.....

Nejúžasnější je, že stejně jako Ježíš, tak i já jsem mohla prožít milost v lidech, kteří mi první den lepily paty nebo mě chtěli odnést na zádoch:-Dpodělili sa o různé jídlo nebo tak ...nebo to se mnou trpěli-díky Marťi, kterů bych nejradši zbila za to jak mě furt honila, že musím rychlo jít, aby nás nedohnala skupinka za nama a ani netušila, jak moc ma to bolí, ale bez ní bych fakt dělala s každým krokem 5min přestávky. Taky díky Marušce ,která mě asi půl hodiny bavila táborem a vůbec netušila, že su vděčná za to, že nemusím myslet na to, že mě bolí nohy....a taky děkuju Jemu, protože nebýt toho, že sme sa na konci odpojili a my mohli získat náskok, tak společným tempem bych to fakt neušla....a děkuju fakt všeckým....

A největší milost je, když sem sotva došla dom a naši jak viděli, že fakt nemožu chodit a sotva sa belhám, tak sem sa vzdala aj kupování bot, které potřebuju, protože sa mě rozpadly, protože bych neušla ani snad cestu na zastávku na bus, tak sem sa bála, že sa vzdám aj sůstředění s děckama, které bude za dva dny a uplně sem prosila at sa mě to zahojí a dneska už možu za jediný den chodit bez kulhání a zítra snad kupím aj ty boty.....

A toto všechno nepíšu proto, aby mě někdo litoval, ted už mi je jedno, že to budou  všeci vědět, protože já jsem to dokázala bez lítosti i když jsem za všema chtěla jít a říct jim, že kdyby měly také nohy jak já, tak by asi taky nemohli chodit..a poslední den už sem to přestala skrývat, protože to nešlo...a taky sem to dokázala sama za sebe bez žádné pomoci a to je pro mě milost....A toto je svěděctví, které bych chtěla předat, že když člověku o něco jde...o víc než jen o sebe a nechce být na to sám, ale podělí se o to s Ním, tak dokáže nemožné.....A to je důkaz toho, že víra hory přenáší a že oběť spásu přináší.....

http://jjanisek001.signaly.cz/0811/vira

Amen....................