Tváří v tvář Ježíšovi aneb dotknout se toho Nejvyššího...

Jsou okamžiky v našem životě, které trvají jen nepatrnou chvíli, ale my si je pamatujeme navždy... At je to úsměv umírajícího, první krůček Vašeho dítěte nebo prostě jen překvapení od Vašich blízkých....Jsou tak silné, že i kdyby ste chtěli, nemůžete zapomenout, protože ne Vy, ale Vaše srdce si je pamatuje, jsou tam vryté..

Včera jsme měli adoraci...Člověk tam často jen klečí, dívá se na Ježíše, kterému něco říká nebo často nemá ani slov a jen se nechává naplnit tichem...Mnohdy ani necítíte, že se něco děje, že neklečíte jen před nějakým předmětem, ale že se klaníte Ježíši...Někomu se to mnohdy může zdát zbytečně dlouhé....jindy by tam strávil hodiny...  Já nevím, v jakém rozpoložení jsem včera byla já, ale stačil mi pouhý nezapomenutelný okamžik, abych odcházela s pocitem, že jsem se dnes setkala s živým Kristem..

Bylo to ve chvíli, kdy každý individuálně mohl přijít blíž ke Kristu, kterého držel před oltářem otec. Člověk ted byl tváří v tvář tomu Nejvyššímu...Mohl tam klečet a upřeně se na Něj dívat nebo pokorně svěsit hlavu... Mohl Ho prosit, omlouvat se Mu, chválit Ho, děkovat Mu... Byl tam jen On a Ježíš....Už nebyl na oltáři, kde na Něj všichni vivděli jen z dálky, ale ponížil se, přiblížil se....a nebylo už nic mezi tím....

Další silný okamžik byl, když jsme se postavili a mohli se Ho dotknout...Někdo Ho pohladil, někdo lehce políbil, jiný se Ho držel, dalšímu stačil jen letmý dotek.... Někomu, kdo nemá víru by to mohlo přijít nenormální, že vkládáme tolik pocitů, tolik lásky, něhy do doteku nějakého předmětu..., vždyt monstrance je také předmět, ale je jediným předmětem, který ukrývá něco živého.. a ten kdo věřil, byl si jistý, že se dotýká přítomného Krista....

Na takový okamžik přece nelze zapomenout....